Adam Zvonař

Byly mi asi 3 roky, když mě dědeček vzal poprvé na koncert vážné hudby do divadla. Vydržel jsem nehnutě poslouchat celý koncert a už tehdy jsem pro divadlo získal zalíbení. Poté jsem navštívil ještě baletní představení Sněhurky a sedm trpaslíků a o mé budoucnosti bylo s nadsázkou už tehdy jasno - chtěl jsem tančit.

Začal jsem proto navštěvovat baletní školu J. K. Tyla v Plzni a v 6 letech se poprvé postavil na jeviště před zaplněný sál. Balet se stal brzy mojí vášní, která mě zavedla na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Přechod z domova do velkého města byl pro mě náročný, ale postupem času si všechno sedlo.

Hned po studiu přišla nabídka stát se členem Baletu Národního divadla, kterou jsem s radostí přijal. V roce 2010 jsem byl poté jmenován demisólistou, o dva roky později pak dokonce sólistou Baletu Národního divadla, kde jsem si zahrál například v Labutím jezeře, v Louskáčkovi nebo Šípkové Růžence. Za své role jsem byl později také 3x nominován na Cenu Thálie.

Postupem času jsem ale začal toužit také po zahraniční zkušenosti, a tak jsem zkoušel různé konkurzy. Jednou to bylo v Budapešti, podruhé zase v Mnichově. Nakonec to bylo právě Neměcko, kam vedly mé další kroky. Se svojí tehdejší partnerkou jsme totiž přijali nabídku Bavorského státního baletu. Zahrál jsem si tak v dalších skvělých představeních, jako je Romeo a Julie, Dáma s Kaméliemi nebo Oněgin, a strávil v Německu nádherné roky.

Přesto všechno jsem se však nedávno rozhodl opět vrátit do Národního divadla v Praze, kde se cítím být doma. Věnuju se dnes hlavně propagaci baletu jako takového, vlastní baletním kurzům, ale samozřejmě taky baletním představením v divadle, se kterými objíždíme svět.

Každý můj den je trochu jiný a co všechno zažijeme se tak dozvíš až v průběhu. Rozhodně to ale bude stát za to, stačí mě jen vyzvat.